Lydie Romanská ikona Svinova

Lydie Romanská je Paní učitelka. Není snad nikdo ve Svinově, ale i jinde v Ostravě, kdo by ji neznal. Ve školství působila rovných padesát let. Její jméno nemůžete minout také proto, že desítky let stála v čele úspěšných pěveckých sborů.

Vzpomínáte ráda na vaši práci v pěveckých sborech?

Ano, se svým manželem Dobroslavem Lidmilou jsme mimo jiné vedli Dětský pěvecký sbor Svinov Cantabo CZ, který koncertoval téměř ve všech zemích střední Evropy. Také Ženský pěvecký sbor Svinov, který jsem předala nástupkyni bezmála po čtyřiceti letech působení, vykonal na kulturním poli mnoho dobré práce.

Základní umělecká škola (ZUŠ) Dobroslava Lidmily ve Svinově je vaše dílo?

Říkáte moje? Víte, že to tak trochu cítím? Posledních dvacet let svého profesního života jsem byla její ředitelkou (1992-2012). A právě tím trochu pořád mluvím do života Svinova. Byla jsem součástí týmu, který dal popud a také uskutečnil vznik této umělecké školy. Měli jsme kolem sebe mnoho zpívajících dětí a bylo nám líto, že se nevěnují hudbě hlouběji. Naštěstí lidé kolem nás byli tomu projektu nakloněni, stejně jako vedení radnice i zdejší základní školy. Podařilo se a škola funguje dosud.

Mají malí hudebníci zájem o tuto školu?

Mají. Svinovské děti nemusejí za muzicírováním dojíždět jako v dětství my. Já jsem například jezdila do Mariánských Hor. Děti mají své hudební vyžití doma, je to pro ně i rodiče veliká úspora času a také klid. Mám z toho radost. Škola se rozrostla, tolik jsem chtěla mít v učebních plánech saxofony, nesměle jsme s tím začínali, dnes tam vytrubují jedna radost.

Proč nenese ZUŠ vaše jméno, ale vašeho manžela?

On byl duší sborů, byl bravurní po stránce metodické i dirigentské, já jsem se v jeho poslední životní dekádě věnovala dirigování a také organizačním záležitostem. Manžel se navíc kus svého života zabýval sborovou vokální tvorbou. Od úprav lidových písní přes jejich autorské parafráze ke skladbám na texty soudobých básníků, ale zajímal ho také církevní zpěv, gregoriánský chorál, s kterým pracoval ve smyslu soudobé moderní vokální huby.

Vy jste ale spojována nejen s hudbou, často někdo řekne: to je ta paní, která napsala ten román… Napsala?

Celý život jsem se souběžně s hudbou věnovala literatuře. Především poezii. Vydala jsem 18 básnických knížek, samozřejmě kvantita nevypovídá nic o kvalitě. Také jsem napsala knihy povídkové, populárně naučné a romány, mezitím jsem publikovala u nás i na Slovensku. Ještě včera bych musela říci, že zatím poslední mou prózou je román Kletba podle Justiny, v němž lze na historickém pozadí sledovat náš region a také Svinov během 20. století. Ale dnes už to neplatí. Vyšla mi nová knížka Jaké to je… Dvě prózy. Svinov je místo mého života a jeden z objektů mé lásky, takže je i v této knize, ale v postavách ať se nikdo nehledá.

Je pravda, že se prosazujete v oblastech své činnosti i organizačně?

Ano, nezůstává jen u psaní, dlouhá léta jsem vedla Ostravské středisko Obce spisovatelů, nyní to je skupina autorů s názvem Různorodí. Zároveň působím jako místopředsedkyně Obce spisovatelů ČR a spolupracuji se Spolkem slovenských spisovatelů a jeho bratislavským Literárnym týždenníkom.

Teď máte namířeno do úplně jiné sféry, do komunální politiky. Jaký je Váš vztah k hnutí Ostravak?

Hnutí Ostravak mám spojeno s místostarostou Svinova, Danielem Žitníkem. Dalo by se říci, že právě on mě přesvědčil o prospěšnosti projektu. Z jeho práce jsem poznala, že myšlenka hnutí je pro náš obvod smysluplná. Jeho postoj je opřen o znalosti, o neustálé pronikání do historie Svinova, a nejen to, on své poznatky nabízí spoluobčanům ve formě důkladně pojatých článků doprovázených fotografiemi, svými i dobovými. S takovým člověkem budu ráda v rámci svých časových možností i fyzických sil spolupracovat.