Lenka Kocierzová – dáma v klobouku
Žena, která i přes svůj věk a životní pasti čiší optimismem a její aktivitu by jí mohl kdekdo závidět.
Lenka Kocierzová je rodačka z Ostravy-Vítkovic, kde dlouhá léta působila jako kronikářka a několik let působila v Domě u šraněk, který byl společným projektem s akad. malířem Karolem Hercíkem. Od roku 2000 žije v Moravské Ostravě a nikdy jí nebyl lhostejný veřejný život. Také to byl jeden z důvodů, proč před dvanácti lety podpořila vznikající hnutí Ostravak, které poprvé v roce 2010 kandidovalo v komunálních volbách na radnici Moravské Ostravy a Přívozu.
Proč právě hnutí Ostravak?
Bylo to v období tak trochu beznaděje, kdy se objevovaly nové a nové politické kauzy (např. ohledně budování Nové Karoliny, bourání jatek a dalších). Najednou zde přišla skupina mladých a vzdělaných lidí, kteří šli jako hnutí do boje proti nešvarům doby (a že jich bylo a je stále mnoho). Zpovzdálí jsem je pozorovala a přemýšlela, a když mě zástupce hnutí oslovil, chtěla jsem být „u toho“. Už obohacena svými různými životními zkušenostmi jsem jim nabídla své síly a nelituji toho. Většina kultur v historii vždy měla nějakou tu „radu starších“, které naslouchala a brala si jejich připomínky k srdci.
Jak začal projekt Vycházky pod kloboukem?
Když se hnutí Ostravak dostalo do vedení městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, ráda jsem chodila na jejich jednání, abych věděla, že jsem se, jako už tolikrát, nezklamala. Po mnoha letech vedení vítkovické kroniky jsem pak vedla kroniku centrálního obvodu. S pozdější starostkou Petrou Bernfeldovou jsme uvedly v život nový projekt procházek městem s názvem Vycházky pod kloboukem, které pokračují pod hlavičkou Klubu Atlantik dodnes. Nejsou to jen klasické vycházky s průvodcem, ale s lidmi si povídám, propojujeme historii se současností, vzpomínáme a procházíme se. Vždy, i ve Vítkovicích, jsem vymýšlela nová a nová témata, která by mohla lidi zajímat, hledám střípky z našich životů. Za téměř dvacet let, která vycházkám věnuji, šlo se mnou téměř pět tisíc lidí. Senioři, děti, studenti, ale i zahraniční návštěvy a turistické skupiny.
To je docela velké číslo a velmi různorodá klientela. Jak si s tím umíte poradit?
Pokaždé si musím danou skupinu trochu „nacítit“. Většinou dopředu nevím, kdo přijde, takže musím rychle reagovat a promyslet, co by je mohlo zajímat. Je zde důležitá kreativita a empatie. Velmi mě těší, že dokážu zaujmout i náctileté. Když vejdou s písní Zlatá brána otevřená do města v místech, kde stála ve středověku Přívozská brána, součást ostravských hradeb, mám vyhráno. Pokaždé je to pro mne „hozená rukavice“, ne každý musí být spokojen, není zvyklý si povídat, ale většinou mám dobrý pocit. Když pak končíme kvůli dešti někdy u mě v ateliéru, je nám dobře.
S vašimi procházkami souvisí i to, že jste se podílela i na dalších zajímavých projektech.
Ano, je toho spousta. Zúčastnila jsem se tvorby mapy procházek, kterou vytvořil spolek Fiducia, tvorby mapy po kamenech zmizelých vydané klubem Atlantik a vytvořila jsem mnoho propagačních materiálů, se kterými jsem se za svou osobu probojovala mezi deset nejlepších ze stovky účastníků soutěže Propagtour. Omalovánky, pexesa, pohádky i moje výtvarná tvorba propaguje mé rodné město. Jsem tedy i průvodce obrazovým, není asi místo v Ostravě, které bych na svých obrazech neměla. Jsem ráda, že jsme tedy odvedli v tomto směru obrovský kus práce, ať už to začalo Radovanem Lipusem a Šumnými městy, Martinem Strakošem a cestami architektury či Zeměpisným sdružením. Naší prací se inspirovali historikové a další odborníci, takže dnes je nabídka vycházek po Ostravě velmi pestrá a každý má možnost si vybrat, s vycházkami se roztrhl pytel a lidé se čím dál více o své město zajímají.
Jste především výtvarnice. Kde se lidí mohou setkat s vašimi kresbami?
Samozřejmě na mých procházkách, ale vystavuji po celé naší republice, ale i v Polsku. A protože se jako krajánek cítím, tak i své výstavy propojuji s besedami o Ostravě. Vrcholem své propagační tvorby pak považuji výstavy v Senátu České republiky. Tam jsem představila své Ostravské Evy a ženy české, v dalším roce sérii Vítkovice a naposledy v roce 2021 většinu svých ostravských propagačních materiálů jako nejnovější Ostravské pexeso (zatím nevydané), Vítkovické vítkovánky, mapy Zmizelých sousedů, omalovánky. Výstavy proběhly pod patronátem ostravského senátora Leopolda Sulovského, který tak mohl kolegům z celé republiky doplnit představy o svém městě. K tomu přidám ještě to, že se moje jméno objevilo vedle jmen Blanka Matragi, Milan Knížák, René Roubíček, Lukáš Jabůrek a dalších v rámci výstavy sklárny MOSER v Obecním domě, kde se váza Carmen ukázala právě mezi díly našich slavných sklářů.
Lidé vás znají jako dámu v klobouku, což už se dnes jen tak nevidí, a tak jste snadno poznatelná.
Máte pravdu a osobně mě to mrzí. Klobouk dělá ženu elegantní a šik. Ve své sbírce mám několik desítek klobouků různých tvarů a barev. V posledních letech však zaznamenávám, že by i někteří mladí rádi vyšli z šedi reklamních čepic se štítky, kšiltovek a kapucí a vyměnili je za klobouček. Navrátit do Ostravy kulturu oblékání, ženy v sukních a kloboucích, myslím si, že mužům se po tom stýská. I proto se snažím svou sbírku klobouků přinášet mezi lidi do ulic, aby si vyzkoušeli, jak je klobouk slušivý. Naposledy měli možnost mé klobouky vyzkoušet na akci v Komenského sadech.
Je obdivuhodné, co vše děláte. Jak to vše stíháte?
Prostě musím. Mým dobíječem jsou má vnoučata, která mě i spoustu věcí naučí, a i díky nim zvládám nové technologie mobilů a počítačů. Život mi dal po těžkém covidu novou šanci, tak se ji snažím využít. Beru to i jako znamení, že nesmím přestat a musím být aktivní. Mám tady asi ještě nějaký úkol, takže čas jen tak sedět doma není.
