.
.
Ing. Leopold Sulovský se narodil 1. 5. 1954 v Novém Jičíně. Vystudoval pozemní stavitelství na VUT v Brně. Téměř patnáct let pracoval pro Vítkovické stavby Ostrava. Od roku 1993 byl po čtyři roky profesionálním horolezcem až se v roce 1997 vydal na podnikatelskou dráhu jako majitel a manažer dvou obchodů s outdoorovým zbožím HUDYsport Ostrava a Ostrava-Poruba.
Byl dvakrát vyhlášen Horolezcem roku. V roce 1991 za výstup na Mount Everest a v roce 1993 za výstup na Makalu.
V roce 1996 byl vyhlášen jeho výstup na tři vrcholy (Island Peak, Ama Dablam, Pumori) za 30 dní jako Výstup roku. Vystoupil na 4 osmitisícovky (1990 Dhaulagirí, 1991 Mount Everest, 1993 Makalu, 2009 Cho Oyu) a 7 sedmitisícovek. Byl vedoucím několika dalších expedic na osmitisícové vrcholy Himálají.
.
Nejprve jako zastupitel městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz a později i jako zastupitel statutárního města Ostrava (od roku 2010 jako nestraník za hnutí Ostravak).
.
Od roku 2012 až dodnes je držitelem mandátu senátora Senátu Parlamentu ČR jako nestraník za hnutí Ostravak. Časové vytížení spojené s vykonáváním mandátu senátora mu již neumožnilo účast na mnohatýdenních himálajských expedicích, proto se věnoval sportovně hodnotným výstupům na horách několika dalších kontinentů. Mezi jeho další zájmy patří cyklistika, divoká voda, architektura a umění.
S lezením jsem začal zhruba v 15 letech. Můj bratr, který je o pět a půl roku starší než já, se tím už docela intenzivně zabýval. Ale já jsem se původně věnoval tenisu a závodnímu lyžování. Mé úplné lezecké začátky jsou spojeny s přírodním amfiteátrem Na skalkách v Novém Jičíně, kde se nachází menší skalní srázy. My jsme tam s kluky z našeho domu občas chodívali. Zkoušeli jsme takové ty klukovské „prvovýstupy“ a v hlavě měli příběhy z knihy Himálajští tygři. A také jsme se tam leccos přiučili. V 17 jsem se pak poprvé dostal do Tater a od té doby už se u mě dá hovořit o skutečném horolezectví.
Na střední školu jsem chodil do Valašského Meziříčí a dojížděl do školy 4 roky každý den autobusem. V té době už jsem lezl docela intenzivně a dostal se do krajského severomoravského družstva. V roce 1973 jsem pak nastoupil na VUT v Brně. Působil jsem v místních horolezeckých oddílech a dostal se taky do jihomoravského krajského družstva. Tam jsem se seznámil s Krchem a s Mauglím, s takovou tou správnou lezeckou sestavou, a začali jsme se lezení věnovat naplno.
V průběhu vysoké školy se mi podařilo dostat se do reprezentace a díky tomu i do Švýcarska a Itálie. Ale v posledním ročníku tenkrát platilo pravidlo, že studenty před dokončením školy nepouštěli na západ, i když měli doporučení z reprezentace jako já. Nakonec mi povolili Pamír, takže jsem jel do tehdejšího Sovětského svazu a měl jsem šanci si vyzkoušet, jak se mi dýchá v 7 a půl tisících metrech. To byla nenahraditelná zkušenost.
Na vojnu jsem šel na rok jako absolvent po výšce. Byl jsem asi nějakým způsobem politicky nespolehlivý, protože mě přidělili k PTP v Pardubicích na letišti. Pořád jsem byl reprezentant republiky a snažil se, ať mě pustí na nějaké hory. Ale stále se mi to nedařilo. Nakonec jsem se v rámci dovolenky zúčastnil soustředění reprezentace v Tatrách na Popradském plese.
Když končila vojna, usilovali jsme o takové aktivity, na které nadřízení slyšeli. Běh po stopách partyzánů startoval v Kunčicích pod Ondřejníkem a my jsme na něj trénovali v Pardubicích na stadiónu a na letišti. Nebyl tam žádný kopec, takže když jsme potom běželi po stopách partyzánů, tak to byla docela změna, protože běh začínal 12 kilometrovým během do kopce. Ale byl to dobrý trénink pro další aktivity.
V roce 1981 se připravovala ostravská expedice na nejvyšší horu Indie Nandá Déví, která měří 7816 metrů. Není to osmitisícovka, nicméně je té metě velice blízko. Ale hlavně se tam připravoval prvovýstup, který byl mimořádně náročný. Já jsem měl to štěstí, že jsem se expedice zúčastnil. Nejtěžší místo bylo ve výšce 7150 metrů, kde jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že se tam dokážu celkem bez problémů pohybovat a že i v té výšce mi to docela jde.
Tato ostravská expedice byla úspěšná, ale v Praze pro to nějak neměli pochopení, takže jsme měli celkem utrum. Až v roce 1985 jsme odjeli na Pamír. Tam jsem vylezl další dvě sedmitisícovky a seznámil se s mladým Galfym. O rok později probíhala nominace na státní expedici na Everest a já se do širší nominace dostal. V roce 1987 jsem byl členem státní expedice s prvovýstupem jihozápadní stěnou na Mount Everest. To byl začátek mého himálajského lezení.
Na Everest jsme v roce 1987 nevylezli. Ten cíl byl pro nás tehdy příliš náročný. Ale hned v roce 1988 jsem odjel na expedici na Annapurnu, která byla úspěšná, ač mně osobně se na vrchol vystoupit nepodařilo. Mou první osmitisícovkou se tak stala v roce 1990 Dhaulágirí – sedmá nejvyšší hora světa. A pak se podařil téměř zázrak, když jsem v roce 1991 dostal nominaci do italské expedice na Mount Everest. Zastihlo mě to v perfektní kondici. S Battistinem Bonalim se nám jako prvním na světě podařilo vylézt Nortonův kuloár v severní stěně Mount Everestu a vystoupit na vrchol. Byl to takový lehký, téměř alpský styl, navíc bez kyslíku. Dodnes to považuji za jeden z největších sportovních úspěchů.
O dva roky později mě Italové pozvali na expedici na západní stěnu Makalu, ale ta se nám kvůli obtížnosti nepovedla, tak jsme po dohodě zkusili jít francouzskou cestou. Byla to taková normální obtížnost. Francouzi ji tenkrát lezli šest týdnů. My ji zvládli za tři dny.
Býval jsem tehdy často v tisku nebo v televizi (pozn. aut.: v letech 1991 a 1993 získal Polda titul Horolezec roku), Italové se odmlčeli, tak jsem začal pořádat své vlastní expedice a sháněl sponzory. V roce 1994 jsme vyrazili na osmitisícovku Šiša Pangma, ale neuspěli jsme. O dva roky později jsem vymyslel akci 3 vrcholy za 30 dnů. Byl to alpský styl se vším všudy. Bydleli jsme v osadě Tengboche ve výšce 3850 metrů, kde jsme měli základní tábor. Odtud jsme vyrazili nejprve na Island Peak, potom na Ama Dablam a nakonec na Pumori, kam jsme vylezli ve dvou lidech za čtyři dny, což dodnes považuji za velice slušný výkon. (Pozn. aut.: V roce 1996 byl tento výstup vyhlášen Výstupem roku). K dnešnímu dni jsem vystoupil na 4 osmitisícovky a 8 sedmitisícovek včetně několika celkem významných prvovýstupů.
.
.
Fyzická příprava nikoho nezajímala. Při nominacích šlo o to, co měl daný horolezec „na papíře“, co měl za sebou a kdy. Jestliže se pořád pohybujete ve vysokých horách, tak máte výsledky průběžně. Když jsem začal dělat svoje expedice, tak jsem věděl, že ten, kdo to umí, obvykle nemá peníze. A ten, kdo má peníze, to obvykle neumí. Takže bylo na mně, abych nějaké peníze sehnal. Bylo třeba dát dohromady lidi, kteří to umí a zároveň se navzájem snesou a dokáží dát dohromady aspoň nějaký příspěvek na úhradu nákladů. To se naštěstí vždycky nějakým způsobem povedlo. Podařilo se nám například vylézt K2 jako první české expedici, dále Čo Oju a v roce 2012 Lhoce. To byla moje poslední himálajská věc.
Vždy jsem dbal na to, že je třeba mít hodně jídla a že každý by měl mít svůj stan. Když má někdo nějakou depku, tak si může zalézt do svého stanu. Není odkázán na to, aby trávil čas nepřetržitě s ostatními lidmi. A s tím jídlem… kdo je nažraný, obvykle není nasraný. Při rozpočtu expedice, která třeba stála 2–2,5 milionu korun, byla částka vynaložená na potraviny celkem zanedbatelná. Já jsem dbal na to, aby pestrost stravy byla co největší. Tak jsme, kromě těch všech druhů salámů, měli s sebou i celou kýtu parmské šunky, protože ta se nekazí. Dokonce jsme jednou vezli i 20 kg kysaného zelí, ale za expedici se to nedalo všechno sníst. Takže moje expedice se vyznačovaly tím, že jsme jídlo na závěr rozdávali.
Při budování trasy na vrchol, ať už se to dělá expedičně nebo je nutné použít fixní lana, vždy záleží na tom, zda ty lidi dobře znám. V případě, že ty lidi znám dobře, tak si musím hlídat hlavně to, abych neudělal chybu já. Když udělám chybu já, tak ohrožuji nejen sebe, ale vlastně všechny ostatní. Toto vyžaduji i od ostatních a oni obvykle takovou odpovědnost mají. Ale jsou situace, kdy jedu na expedici, jako byly třeba ty italské. Ostatní účastníky jsem viděl poprvé ve vlaku nebo v letadle. Když jde vyloženě o vrcholový útok, tak mám pro jistotu třeba i náhradní brýle, protože bez brýlí tam člověk nemůže fungovat, nebo náhradní rukavice pro toho druhého. Když mi jde o výstup na vrchol, tak to myslím skutečně vážně a nesmí mě zastavit to, že nemůžu pokračovat sám. Musíme pokračovat vždycky oba ... nahoru, nebo dolů.
Měl jsem to štěstí, že jsem si to vždycky užíval. Člověk si musí uvědomit, že když jde na vrchol, tak by neměl vydat víc než 75% energie, kterou si s sebou do závěrečné části bere. Vrchol je jen otočka, po které se horolezec musí dostat zpátky dolů. Vrchol se slaví nejlépe na barové stoličce, kde se maximálně může stát, že z ní spadnu. Říká se, že když na Everest přijdete po 12. hodině, je to konec. My jsme tam byli o půl čtvrté. Ale protože jsme na tom byli oba s Battistinem Bonalim velice dobře, sestoupili jsme ten den až do 7600 metrů a vyspali se perfektně až do rána. Každá minuta trávená ve výšce nad 8000 metrů je špatná.
Jo, jestli jsem měl strach? Určité obavy vždycky jsou, ale vyložený strach jsem neměl. Himálajské expediční lezení jsem bral úplně naplno. Byl jsem tím tak nadšený, že mě to maximálně naplňovalo. Skoro jsem to nedělal ani kvůli výsledku, i když to samozřejmě také hrálo roli, ale především kvůli tomu výstupu samotnému. Na podzim 1991 jsem se účastnil expedice na Kančendženga, jednu z nejvyšších osmitisícovek, která má 5 vrcholů. A my jsme se snažili o vrchol Jalung Kang, který má 8505 metrů. Byla to česko-italská expedice pod vedením Jirky Nováka, jenže ti Italové nebyli až tak dobře připravení. Vybudoval jsem první výškový tábor, pak jsem udělal druhý a oni mi nebyli schopni do té dvojky vůbec dorazit. Takže já jsem v té dvojce už spal, ale oni tam ještě ani nedošli. Vrátil jsem se zpátky na odpočinek, protože tak se to v těch vysokých horách dělá. Člověk se musí vyspat někde kolem 6 tisíc, vrátí se dolů a počká 3–4 dny jednak na počasí, jednak na to, až se to tělo připraví na větší nadmořskou výšku. Tomu se říká aklimatizace. Pak jsem udělal tábor ve výšce 7400 metrů a Italové tam nebyli schopni dojít, protože aklimatizaci nezvládali. Po konzultaci s Jirkou jsem se rozhodl, že to zkusím na Jalung Kang sólo. Vyrazil jsem rakouskou cestou a ve výšce 8250 metrů jsem si postavil stan, navařil jsem a když jsem si řekl, že půjdu spát, přišla vichřice. Rozervalo mi to stan a já jsem držel batoh do rána. Ráno jsem zjistil, vlastně jsem měl pocit, že jestli půjdu ještě dál, tak už se asi nevrátím. Jenomže to je situace, kterou je velice komplikované rozhodnout s jistotou. Ale já jsem se rozhodl vrátit se zpátky. Sklon té cesty byl navíc 55–60 stupňů. Tak jsem sešel dolů do 7400 metrů a zjistil jsem, že poslední 4 metry, kdy už jsem byl v naprostém bezpečí, jsem šel 20 minut. Spadl ze mě stres, už jsem byl mimo nebezpečí a nebyl jsem schopen udělat krok. Na tom místě mi došlo, že jsem asi udělal dobře, že jsem šel dolů.
Myslím, že největší nervy měla asi moje mamka, která nechtěla nic slyšet. V novinách se stejně nikdy neuvádělo jméno, takže to bylo informačně dosti složité. No a moje nejbližší okolí? Vždycky věděly, koho si berou, já jsem v tom lezení vlastně pokračoval celý život.
.
Aklimatizace je, dalo by se říct, skoro vědecký obor. Abych to zas nepřehnal. Jistě je to ale alfa a omega činnosti v nejvyšších horách. I když má horolezec natrénováno fyzicky i technicky, není schopen využít toho, co umí, pokud není aklimatizován. Aklimatizace je strašně, dalo by se říct, protivná a časově náročná. Já jsem to řešil vždycky tak, že jakmile jsme přišli do základního tábora, zakázal jsem všem tři dny kamkoliv jít. Po té třeba sedmidenní nebo osmidenní túře, kdy přijdete do 5000–5500 metrů, se organismus každého chová jinak. Navíc ne každý prozradí, že je mu blbě. Takže tři dny prostě nikdo nesměl z tábora. Mezitím se dostavily různé chřipky nebo nějaké ty střevní problémy. To se vyřešilo a pak bylo důležité, abychom se dostali aspoň o kilometr či kilometr a půl výš, udělali tábor, aby se tam všichni vyspali, a následně šli všichni na 3–4 dny dolů. No a tak to postupuje dál. V těle přibývají červené krvinky a postupně si zvyká na pobyt v nadmořské výšce.
Když jsem byl na expedici na Mount Everest s Italy v roce 1991, tak jsem kouřil. Italové se mě ptali, jak můžu kouřit v takových vysokých horách. Já jsem odpověděl, že jsem z Ostravy a tam toho kyslíku víc není. To bylo samozřejmě s humorem. Ale tenkrát mi to asi nevadilo, protože jsem se ve vysokých horách pohyboval pořád. Taky jsem nekouřil nijak moc. Ale stejně jsem toho nechal a už 25 roků nekouřím. Je to větší svoboda, když člověk není omezován nějakou zbytečnou potřebou.
Když jsem se v roce 2012 dostal do Senátu, tak jsem zjistil, že do Himálají už to asi nepůjde. Jet do těch hor na kratší čas než dva měsíce nemá smysl. Zaměřil jsem se proto více na destinace mimo Himálaj, ale na to se špatně sháněly peníze. Když to není osmitisícovka, tak jen zasvěcení ví, jakou hodnotu má výstup na nějakou nižší horu. Jeli jsme například na Aconcagua, nejvyšší horu Ameriky. Taky jsme jeli do Grónska na horu, která se jmenuje Ulamertorsuaq a která má 1100 metrů vysokou věž. Pak jsme byli v peruánských Andách, vylezli jsme Alpamayo, to je taková šestisetmetrová ledová stěna. Dále jsme se vypravili na Mount Assiniboine, to je zase špička v Kanadě. Tam ale hořelo, tak jsme místo toho vylezli Mount Sir Donald. Prostě takové a podobné věci.
Rád jezdím na kole. Nemám dobrý styl běhání, to jsem nikdy neměl. Kolo mě celkem naplňuje a když na něj člověk sedne, tak začíná trénovat hned. Nejsou žádné časové ztráty. Občas zajdu na lezeckou stěnu. Doma dělám nějaké kliky a podobné věci, abych nemusel nikam do fitka. Hlavně ale mám desetiletého syna. Toho lezení nějak nebaví, tak chodíme na hop jump a on dělá parkour. Hodně jsme spolu jezdili na kole na traily a pumptracky. Takový kluk vás nenechá na pokoji.
Když jsem lezení pomalu opouštěl, tak se mě na jedné z posledních expedic kluci ptali, jestli nechci zkusit kajak. Vzalo mě to, protože to je podobný živel jako ty vysoké hory. Nejprve jsem vyzkoušel kajak, ale v současné době jezdím na packraftu, což je velice podobné. Máme takovou partu, se kterou jezdíme na divokou vodu.
.
.
Když jsem přišel do Senátu v roce 2012, byl jsem nezkušený. Naprostou většinu měla tehdy Sociální demokracie. Ne že bych proti ní něco měl, ale když je naprostá většina, ať je to kdekoliv, tak to není dobře. Pak se to změnilo. Každé dva roky se volí jedna třetina senátorů. V současné době tam jsou tři silné kluby. Myslím si, že to je vyvážené a že by to takto mělo vypadat. Od začátku svého působení jsem ve Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, kde jsem byl po čtyři období místopředsedou. Už v roce 2015 jsem navrhl pět pozměňovacích návrhů, které se týkaly fotovoltaiky. V té době, když měl člověk víc než 10 kilowatt na střeše, stal se podnikatelem a to přinášelo řadu komplikací. Dnes je to samozřejmě jiné. Jsem také členem mandátového a imunitního výboru, kde jsem současně místopředsedou. Zpravodajoval jsem 280 zákonů a od začátku mě zajímala energetika.
Jsem přesvědčen, že Senát je pojistka demokracie. Každé dva roky se volí jedna třetina Senátu, což reflektuje nálady obyvatelstva na současnou situaci. Senát je v podstatě takový legislativní filtr špatných rozhodnutí Poslanecké sněmovny a skládá se z jednotlivých osobností z 81 okresů této republiky. Každý ze senátorů, ať už je vázán na nějakou stranu, nebo je nezávislý, si musí obhájit své postoje a názory před svými voliči. Myslím si, že takové složení osobností, které mají nad 40 let, je velice významné pro fungování tohoto státu.
Proč jsi se rozhodl kandidovat i v roce 2024?
Tak jako jsem v Himálajích nechtěl odejít v polovině cesty, tak i teď bych nerad odcházel od rozdělané práce v Senátu. Proto jsem se rozhodl kandidovat na další volební období.
.
.
