Ostravu mám v srdci, vždycky se k ní vracím, říká patriotka Lenka Kocierzová

Vnímá město jako neopakovatelné dynamické sídlo už od svého mládí. Ve výtvarném světě uspěla svými malbami krásek, které stylizovala do ostravských čtvrtí, například do Vítkovic, kde se narodila, pracovala ale také třeba jako kronikářka.

Nedávno, v době covidové, zažila odchod svého partnera a také ona poznala těžký průběh této nové metly lidstva. Přesto se Lenka Kocierzová opět vrátila ke svým tuším, barvám a malířskému stojanu a připravuje novou výstavu. My jsme si s ní však mezi jejími novými díly povídali především o „její“ Ostravě. Proč ji má ráda a vždy se do ní vrátila.

Váš partner, za kterým jste před čtyřmi lety odešla ku Praze, zemřel na koronavirus a vy jste měla těžký průběh této nemoci. To musel být otřes…
To byl. Šla jsem za svou velkou láskou a on mi na covid umřel. Měla jsem také těžký průběh nemoci, ale v nemocnici jsem nebyla. Nebylo pro mě místo (směje se). Ne proto, že jsem Ostravačka, ale mám tuhé ostravské kořeny.

Rozhodla jste se tedy před pár lety, ač velká patriotka, odejít za láskou z Ostravy…
Z Ostravy se nedá úplně odejít. Ostatně jak se můžete na stará kolena přesadit? To se člověku málokdy povede. Tak jsem byla půl měsíce tam, půl měsíce tady, takže to bylo pořád cestování. Měla jsem kufr pořád připravený. Nakonec to byly tři roky, a byly nádherně nejednoduché. Můžu říci, že „cestičkou z oblázků došla jsem pro lásku“.

Kdyby tedy nebylo covidu…
Ano, tak tam u Prahy stále jsem, sadím na zahrádce kytky, odpočívám a maluji v zimní zahradě. Protože jsem jinak opravdu nemožný workoholik. Ale děkuji za to, že mi byly dopřány ty tři roky, což mnoha lidem dopřáno není. Protože se neustále i v mých obrazech zabývám otázkou, co je láska, nač je láska a jakou roli v tomto světě má. Láska je totiž různá, může být jednostranná, oboustranná, může být láska k dětem, láska k rodičům. Ale já jsem si tohle vše v životě zažila, mám děti a vnoučata a poznala jsem nakonec i tu lásku velkou, říkám jí Tristan a Izolda v reálu.

Jste tedy velká romantička. Můžete být romantická i v oné drsné Ostravě?
Ano, jsem romantička. Dokázala jsem dokonce toho svého vyvoleného mužského zavést k hrobu Fráni Šrámka v Sobotce (směje se) v nádherném romantickém Českém ráji. Můj partner nikdy u toho hrobu nebyl, i když byl Pražák a z Prahy je to kousek. A tak jsem jej představila Fráňovi Šrámkovi u jeho hrobu a řekla mu, že stále slyším jeho stříbrný vítr. A dala mu na hrob drátovec. To je taková nyní módní rostlina. Ostatně jakou jinou rostlinku by žena z Ostravy měla na hrob Fráni Šrámka přivézt?

Působíte jako výtvarnice také na Mělnicku, tvořila jste i v Praze. Avšak stále se vracíte do Ostravy. Čím pro vás vaše rodné město je?
Myslím si, že tam, kde se člověk narodí, je nějakým způsobem propojený. Kořeny nejsou marné slovo a já je tady mám. Někteří lidé je necítí, ale možná si je uvědomí na konci života. Protože hodně lidí se ve stáří vrací na místa, kde prožili dětství a mládí. Myslím, že my všichni Ostraváci si neseme tohle město v srdci a ono z něj nejde vymazat. Já Ostravu a Vítkovice, kde jsem se narodila, tahám s sebou neustále. Na všechny výstavy v zemi, na všechna místa, kam se dostanu. A to nejen oním pověstným ostravským akcentem. Stejně jako Polsko, které ke mně přišlo s mým prvním manželem.

Ano?
Získala jsem díky mému prvnímu muži své dvě dcery a velkou polskou rodinu, která mě pořád přijímá. Do této polské řeky vstupuji neustále, měla jsem tam několik výstav.

Jak se stalo, že jste se jako výtvarnice uchytila na Mělnicku?
Vystavovala jsem v roce 1999 poprvé v Praze, to když mě manažerka výstavy Art 1999 na Strahově oslovila na tramvajové zastávce. Blížilo se léto, chtěli někoho z Ostravy, a tak se mě zeptala, jestli nechci vystavovat v Praze. Chci, neváhala jsem. Sbalila jsem se, stálo mě to hrozně peněz, ale tahle náhoda mi nastartovala mé Mělnicko a dokonce i slavnou sklářskou firmu MOSER. Po výstavě byly mé obrazy u Prahy v garáži, a tam je viděl starosta obce Kadlín na Mělnicku, což je obec na konci světa, která má sto třicet obyvatel. A zavolal mi, že by je také rád vystavil, neměl mu ale kdo pomoci. Tak jsem vzala hřebíky a kladivo a pomohla jsem mu v té obci uspořádat velkou výstavní show.

Vracíte se tam?
Od té doby jsem tam několikrát vystavovala, spolupracovala s místním kovářem Jaromírem Hoškem a malířkou skla Monikou Šimkovou. Jsem spoluautorkou projektu Sedmi kadlínských zastavení, který se skládá z rozhledny, ze které je vidět Ještěd či Ralsko, muzea staré selské techniky, muzea motyček, muzea polních plodin, naučné stezky rostlin, ptáků, hmyzu, zvěře, z kovárny a světničky kovářovy ženy. K tomu patří i barokní kostel Sv. Jakuba Většího, kde jsem dělala informační ceduli a pár výstav. Vše s mými ilustracemi a dalšími propagačními materiály. Byla to nádherná práce. Nastartovala mi neuvěřitelné další životní cesty a přivedla nové přátele.

Když se vrátíme k Praze, Ostraváci se s Pražáky hodně poměřují. A naopak. Leckterý Pražák se na Ostraváka dívá skrz prsty. Jak se na toto soupeření díváte?
Všichni, kteří pocházejí z Ostravy, se v Česku setkávají občas s tím, že Ostrava je, a to nejen pro mnohé Pražany, v podstatě jakýmsi koncem světa. Tento názor ale u většiny lidí z Čech nebo Prahy trvá jen do doby, než do Ostravy přijedou. Když se tak stane, najednou se začnou na Ostravu dívat zcela jinak. Ostravák musí mít v Čechách hodně silné lokty, ale Ostraváci mají na to, aby se v Praze velmi dobře uživili. Jsou to lidi, kteří se narodili s vyhrnutými rukávy, to ale nemyslím špatně, jsou prostě hodně pracovití. A nikdo by se na nás neměl dívat spatra.

Plno lidí z Ostravy v posledních třiceti letech odešlo. Jarek Nohavica nám nedávno řekl, že oni se jednou vrátí. Myslíte si to také?
Ano. Ti lidé začnou tesknit. Je spousta lidí, kteří se na stará kolena vracejí ke spolužákům nebo k rodině. A přestože se v tom světě posunuli někam jinam, Ostrava pro ně zůstala spojovacím prvkem. Časem zapomenete i na různé křivdy, které jste v ní zažili, a najednou zatoužíte setkat se s těmi, s nimiž jste „hráli kdysi kuličky“. Vidím to na procházkách Vítkovicemi, které už skoro třicet let pořádám. Vždycky se mi při nich přihlásí lidi, kteří říkají: tady jsem vyrůstal, tady jsem studoval, tady jsem se vdávala. Tady jsem chodil do mlékárny.

Děláte své procházky už řadu let. Nemizí vám některá místa v Ostravě?
Máte pravdu. Spousta míst, která k Ostravě patřila, už tady není. Ale mám výhodu, že jsem je zažila, dokážu je popsat a především nakreslit. Proto jsem vytvořila cyklus vítkovických obrazů a mám na nich i tu historickou struhu, o níž už dnes asi nikdo neví, kde byla. Možná jediná pamatuji, kde stával historický vítkovický grunt ze 16. století, ona nejstarší vítkovická usedlost. Je na všech mapách, ale nikdo po něm dnes neteskní a nikoho dnes v podstatě nezajímá.

Opravdu?
Jsou to dnes takové staré pověsti vítkovické, dávná historie Vítkovic bez železa nikoho nezajímá. Ale jsem přesvědčena, že jednou lidi zajímat bude. Nakreslila jsem třeba i zvoničku před Jámou Louis, která už dnes není, dokonce i ten nejstarší grunt ještě s povozníkem, protože jsem zažila povozníky, kteří tahali s koňmi po Vítkovicích uhlí. A protože spoustu míst pamatuji, mohu lidem říci: Tady stál ještě před půl stoletím ten a ten dvůr, tady stál Pikovec, což byly takové dva stejné domy pro více obyvatel, ale už se neví, proč se tak jmenoval, tady žil ten a ten.

Fenoménem Vítkovic jsou jejich kolonie…
To je zvláštní příběh Vítkovic. Štítová kolonie, kolonie I-Haus, U-Haus, kolonie Josefínská, Sirotčí, Anglická, kolonie Kairo, to všechno jsou obrovské příběhy. Napočítala jsem jich čtrnáct! Ale mezitím dominuje centrum Vítkovic, které bylo ve své době vlastně protkáno secesí. Cihlové domy postavily ve firemním stylu železárny, ale mezi nimi jsou domy živnostníků, kteří v dynamicky bujícím městě zajišťovali služby. Přestože železárny postavily několik tržnic, byla tam i spousta obchůdků – řezníci, pekaři, cukráři, vlastníci mandlů, byla tam hromada ševců, bylo tam i sedm modistek. Bylo tam všechno. Vždyť v době největšího rozkvětu měly Vítkovice přes dvacet tisíc obyvatel. Dnes mají něco kolem osmi tisíc.

Proč se to stalo?
Byl to postupný úpadek. Lidi se museli v šedesátých letech z centra Vítkovic vystěhovat do novodobých kolonií, tedy paneláků. A zůstaly jen zbytky. Důležité je, aby ty stavby, které zůstaly, už nikdo neboural. Naštěstí se to daří a město už v poslední době slyší na památkáře, kteří mají obrovskou zásluhu na záchraně řady historických objektů. Kdyby jich nebylo a také vyhlášení památkových zón, dopadly by mnohé dnes zachráněné domy jako dům mého dětství.

Jak dopadl?
Dům, ve kterém jsem vyrůstala, byl původně železárenský a bydleli v něm například ředitelé Vítkovic a dokonce i jeden z vítkovických starostů. Tento dům je však dnes zdevastovaný, zničený a byl prodán, protože nebyl součástí památkové zóny. Jeho režné zdivo je pod zateplením, zničená jsou jedinečná kamna a unikátní schodiště. Měl nádhernou zahradu se stromy a stál vedle onoho nejstaršího vítkovického gruntu. Takže já si z dětství pamatuji i chlívky kolem toho gruntu, králíky, kterých tam byly hromady, a slepice, které po dvoře toho gruntu pobíhaly. Ač se dnes už tomu původnímu nepodobá, mám ten dům, ve kterém jsem vyrůstala, pořád tady (poklepe si na srdce) a také jsem ho nakreslila.

K Vítkovicím patřily dříve i lázně, do kterých se chodili koupat lidé z domů bez koupelen. Vítkovická radnice se zabývá myšlenkou udělat ve Vítkovicích lázeňské středisko s léčivou vodou, takzvanou solankou, která pod Ostravou je. Jak se díváte na tento pozoruhodný projekt?
Ta myšlenka je stará možná deset, patnáct let. Samozřejmě že by bylo úžasné, kdyby ve vítkovickém parku tryskal pramen minerální vody, která pod Ostravou opravdu je. A budovy lázní by byly v režném zdivu bývalého dolu Louis. Myslím si ale, že to tak rychle nebude. Pokud se však využít vodu pod Ostravou podaří, možná se o Vítkovicích a Ostravě bude za padesát let mluvit jako o lázeňském městě. Uvidíme. Rozhodně jednou z největší bolestí Ostravy je, že vodu ze šachet vypouštíme bez užitku potrubím z dolu Jeremenko do řeky Ostravice. Snad si tu vodu další generace zachrání.

Vy se snažíte s historií Vítkovic i oslovit dnešní děti…
Ano, nejen na vycházkách s nimi, ale napsala jsem ze svých vzpomínek vítkovické Vítkovánky a vymyslela jsem si skřítka Vítečka. Dětem tak jeho očima líčím, jak vznikla šachta Louis – Jeremenko, jak Víteček přišel do Vítkovic, v nichž popisuji, jak Vítkovice vznikaly, že to byla kdysi malá vesnička. Jak si hrál ve vítkovickém parku, kde byly Benátky, což byla soustava rybníčků s mostky, rododendrony a skalkami. Ve Vítkovánkách také třeba vzpomínám, kde byla v areálu vítkovické nemocnice před jídelnou požární nádrž s rybičkami. Teď ten domek, který patří k třem historickým cihlovým domům v nemocnici, zbourali. Tak jsem zvědavá, jestli půjde k zemi i ten první domek za vrátnicí nemocnice. Tak, jak je mi líto každého stromu, je mi i líto každého domu z režného zdiva, který jde dolů. Ale já už nemám sílu na nějaký boj. Obrečela jsem unikátní komín Strakáč, i elektrárnu, která stála v Dolní oblasti Vítkovic.

Ale Dolní Vítkovice jsou perlou Ostravy, jen kolik lidí se na ně přijede za rok podívat…
Samozřejmě, to, co se zachránilo, je obrovská věc. A je třeba tyto významné historické stavby zachraňovat. Dnes to vypadá, že spousta lidí bude tak, jako jezdí do Dolních Vítkovic, jezdit obdivovat historická ostravská jatka. A ten dlouhý boj o jejich záchranu už v podstatě vlastně nikoho nezajímá. Důležitý je výsledek. To samé platí o Trojhalí, kde jsou dnes parádní koncerty a kde jsem slyšela zpívat i svého vnuka. Přitom ty krásné budovy, v nichž se dnes pořádají výstavy a koncerty, byly běžnou součástí té černé Ostravy, která zněla spíše zvuky průmyslu při vybíjení ingotů, odpichů ve vysokých pecích v železárnách či houkání nočních nákladních vlaků. Ty budovy byly kdysi plné strojů, které však v nich kupodivu stále slyším. Třeba loni, když v Trojhalí uvedli Prométhea Luigiho Nona. To je ta správná záchrana Ostravy. A netýká se jen průmyslových staveb. Ostatně ani vítkovická nemocnice nemusela být dnes stále nemocnicí.

Ano?
Samozřejmě. A přitom jak je dneska potřebná, byť už nemá tu historickou podobu, jakou mívala. Ale zůstaly její fotografie v archivu železáren. Kdyby lidé věděli, jaké to byly nádherné domy! Každý stavitel ve Vítkovicích si dal záležet na každé cihle, na každém okně, na každém sloupečku.

Jste velkou patriotkou Vítkovic…
To jednoznačně. Lidi z Moravské Ostravy to neslyší rádi, ale pro mě jsou Vítkovice srdcem Ostravy. Ale jsem patriotem celé Ostravy. Ať mě hodíte do kteréhokoliv konce republiky. Nesu si svou Ostravu všude. Ale v mých rodných Vítkovicích je dokonce i geografický střed Ostravy a byly vždycky pro Ostravu velmi důležité. Navíc většina Ostraváků ve Vítkovicích buď pracovala, nebo tam studovala nebo tam rodila nebo se tam narodila.

Opravdu?
Ano. V době mého mládí byla ve Vítkovicích a dodnes tu je jedna ze tří porodnic v Ostravě. Takže spousta lidí najde v rodném listě, že se narodili ve Vítkovicích, aniž by to tušili. Mnozí lidé se poprvé ve svém životě nadechli toho pověstného vítkovického kouře (směje se). A mnozí dodnes žijí možná proto, že se zrovna tam poprvé nadechli. Možná se i v té vítkovické porodnici usadil ten Nohavicův „ostragen“ a mají ho v sobě všichni (unikátní studie prokázala, že lidé na Ostravsku díky zvýšené činnosti jednoho z reparačních genů lépe zvládají působení škodlivin z ovzduší. Název „ostragen“ pro něj vymyslel zpěvák Jarek Nohavica. Pozn. red.)

Vy jste dokonce vytvořila papírový betlém na vystřihování z Ostravy…
Ano, Ježíšek tam leží ve vozíčku na uhlí. Mám tam samozřejmě Josefa a Marii, ale anděly z Jericha už představuje hornická kapela z Jeremenka. Tady mám zase slévače, soustružníka a horníka, toto jsou vítkovičtí Sokoli, toto je paní ze starých časů, tohle je řezník Klimek a tohle je paní, která prodávala na vítkovickém rynku. Tady je moje rodina a tady vzadu mám Lysou horu. Když ten betlém viděl ještě před koronou v Praze Ivo Šmoldas, řekl mi, že ho vždycky učili, že Ježíšek přišel shora, ale že by ze šachty? Ale proč by ne, Spasitel přece může přijít odkudkoliv.

No a nesmíme zapomenout na vítkovické ženy, které ztvárňujete.
Nakreslila jsem obraz Tři vítkovické ženy, kde je Jožka Jabůrková, Marie Antonína Kratochvílová a Ilse Weber. Všechny tři, byť úplně jiného vyznání a jiného charakteru, zahynuly stejně hnusnou smrtí, všechny dělaly pro ženy a pro děti. A o některých moc nevíme. Nebo je objeví dříve v cizině než u nás. Třeba Ilse Weber, vítkovická rodačka a židovská spisovatelka, která zahynula v Osvětimi. Její dopisy vyšly nejprve v Německu, pak je teprve přeložili do češtiny. Já jsem už tehdy znala místa, kudy Ilse chodila a kde žila a psala ony dopisy. Snažila jsem se pro ni vybojovat pamětní desku, ale nikdo se o ni ještě moc nezajímal. Nepodařilo se mi to. Až se toho chytla paní Ilona Rozehnalová z Fiducie a díky ní má od loňska Ilse Weber ve Vítkovicích na domě, v němž žila, pamětní desku. A já jsem přešťastná.

Ostrava by ostatně bez Židů nebyla tím, co je…
Samozřejmě, proto se o židovskou historii zajímám, klub Atlantik vydal mapku židovských památek v Ostravě a kamenů zvaných stolpersteiny, tedy takzvaných kamenů zmizelých. Najdete zde obchodní dům Bachner Ericha Mendelsohna, obchodní dům Rix, tady je obelisk připomínající židovský hřbitov, domy, kde bydleli před válkou významní Židé v Ostravě, třeba vedle pasáže Vesmír. A tady je Habrmanova škola v Ostravě – Přívoze, kde soustřeďovali Židy před transporty do Terezína. A všechny kameny zmizelých, které v době vydání v Ostravě byly.

Vyrůstala jste ve Vítkovicích v padesátých letech, vše tehdy v republice začalo patřit lidu a práce v průmyslu hrála prim. Měla jste šťastné dětství?
Myslím si, že dětství je většinou šťastné a rádi se do něj vracíme. To horší se zapomene. Ale vyrůstala jsem v pohodové rodině a jsem za to vděčná. A čím je člověk starší a zajímá se o historii místa, srovnává. Mám pocit, že i ostravská chudoba byla horší než jinde.

Chudoba? Lidé v průmyslu a na šachtách přece brali na svou dobu slušné peníze…
Otázka je, kdo velké peníze bral. Zjistila jsem později, že chudoba v Praze byla vždycky jiná než v Ostravě. V Praze vzpomínají z dětství na máslo, na buchty, na mouku, peklo se z osmi vajec. Já jsem však vyrůstala v domácnosti, kde se nikdy nic nevyhazovalo, kde se nikdy nedalo do bábovky osm vajec. Naopak tady vládly brambory, zelí, zásmažky, polévky a omáčky. Protože tady byla prostě bramborářská oblast. Takže základem stravy byly brambory a až pak se k tomu dávalo, co dům dal. Ve Slezských bajkách Heleny Salichové je dobře vidět ten rozdíl, všude se píše o chlebu. Ne o buchtách. My na Ostravsku máme totiž i ty pohádky jiné.

Tak co jste jako děti mlsali?
Svačina do školy byl chleba se sádlem nebo máslem. Nevzpomínám si, že by někdo nosil do školy denně chleba se šunkou. Byly nějaké marmelády a jako děti jsme jedly chleba s hořčicí. Zkuste to dát dneska chlapovi. Obrovskou lahůdkou bylo, když nám sousedka dávala rozmočené kostky cukru na chlebu. Nebo chleba s máslem posypaný práškovým cukrem. Dovedete si představit, že by to některá dnešní matka dala svému dítěti? Na druhé straně jsem vyrůstala ve velké komunitě dětí. Tam vždy byla některá maminka doma a když nesla svačinu na dvůr svému dítěti, tak dala ochutnat i celé té bandě jeho kamarádů. Milovali jsme šuměnky, mejdlíčka, Eskyma, indiánky, to, co bylo za pár haléřů.

Takže v podstatě šťastné dětství…
Ano, dětství a lezení po haldách, na dvoře kolonie, kde záchod byl kdekoliv. Ale pamatuji, že tehdy bylo více nemocí. Pamatuji ještě děti s obrnou, která se teprve až potom začala očkovat. Ve školách byly obrovské epidemie žloutenky nebo epidemie spalniček. Když jsem se ptala přátel v Praze, tak žloutenku ve škole nepamatovali. Tady v Ostravě to bylo jiné, zažili jsme zarděnky, neštovice. Takže já jsem dnes jednoznačně pro očkování, ač se kvůli tomu hádám i s dcerami.

Čím to bylo, že těch nemocí bylo v Ostravě více?
Skladbou obyvatelstva. Do Ostravy přicházeli především za prací lidé, kteří neměli tak zažité hygienické návyky. Přišli z vesnic, z různých konců republiky, z často zaostalejších území. Pamatuji třeba kluka, jmenoval se Palko, který přijel na letní tábor, kde jsem byla jako vedoucí, a třeba lezl nahoru na záchodě podívat se, co to je v té nádobě, nebo nám pustil všechny kohoutky v umývárně. Když jsme se ho ptali, proč to udělal, řekl:„Ja som sa chcel podívať, vyzkúšať, ako to funguje“. Přivezli ho totiž odněkud z hor, kde znal jen studnu a kadibudku. Museli jsme toho chlapečka učit úplným základům hygieny nebo ho hlídat a vysvětlovat mu, tohle funguje tak a tohle tak. Po mnoha letech jsem se s ním setkala a víte, že se z něj stal výborný strojník?

Ostrava je rodištěm nebo působištěm spousty významných umělců…
Samozřejmě. A spoustě lidí se vtiskla do srdce. Nemuseli se tady narodit, ale pár let v Ostravě působili. Operní pěvkyně Helena Tattermuschová, režisér a herec Jan Kačer, režisér a tvůrce Šumných měst Radovan Lipus. Ten má pořád Ostravu někde v srdci, i když bude kdekoliv. Pro mnohé z těch, co do Prahy odešli, je hlavní město prostě výzva. Někteří tam jdou za lepšími penězi, někteří za slávou, některým dokonce Ostrava není dost dobrá. Ale někteří tam odcházejí s přesvědčením, že Praze něco přinesou a mají tam co dělat. Ostravským divadlem prošel třeba herec Jan Hájek, kterého od minisérie Božena všichni znají. Je tam dnes Jana Bernášková, Petra Tenorová. Navíc, z Prahy je všude blíž než z Ostravy, to jsem za těch posledních třicet let poznala i já.

Na čem nyní pracujete? Vidím, že máte rozmalované obrazy.
Budu v Porubě balit výstavu a převážím ji do Karviné. A budu mít letos opět podobnou výstavu v Praze jako loni, na Starém městě, v Holešovicích a na Hagiboru. To je šedesát obrazů, takže usilovně maluji. Já bych už vlastně nic dělat nemusela. Už bych mohla ty své dveře a oči zavřít. Mám tři nebo čtyři své knihy v Klementinu, mám věci v Uměleckoprůmyslovém muzeu, v muzeu MOSER, jsem v knize osobností Mělnicka, byla jsem Seniorkou roku 2017. Takže já jsem klidná, mám v tomhle světě uděláno. Ale mně to prostě nedá…